Vizitka vydavatele

Dovolte, abych se představil: Mgr. Luděk Sedlák (narozen 1954 v Praze), ženatý, tři děti 13, 11 a 9 let. Dětství jsem prožil v Roztokách u Prahy, od roku 1983 žiji v Radotíně – nejprve pět let v přechodném bydlišti na hotelovém domě, od roku 1988 bydlím v panelovém domě bytového družstva.

Vystudoval jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu na pražské Karlově univerzitě, druhým oborem byla matematika na MFF – neboli nic nenasvědčovalo tomu, že bych se někdy mohl věnovat tak odlišnému oboru, jakým je vydávání časopisu. Po promoci jsem v roce 1979 nastoupil jako středoškolský profesor matematiky a tělesné výchovy na Gymnáziu v Radotíně, kde jsem působil celkem 19 let, jako třídní jsem dovedl k maturitě tři třídy. Moc rád na tyto doby vzpomínám a věřím, že to platí i pro mnohé mé bývalé studenty. V posledních letech mé učitelské praxe jsem však kvůli Šemíku učil už jen na snížený úvazek, v roce 1997 jsem rozvázal pracovní poměr a dal se na dobrodružnou cestu vydavatele.

Podrobnější informaci o zrodu časopisu Šemík přinesl článek v čísle 3-4/2000 k 10. výročí jeho vzniku nebo článek ve Večerníku Praha, které můžete nalézt na těchto stránkách. Měřeno lidským věkem, dožil se Šemík v roce 2008 už plnoletosti – 15. března 2008 to bylo rovných 18 let od doby, kdy vyšlo první (tehdy označené jako „nulté“) cyklostylované číslo.

Od doby, kdy jsem se rozloučil se školou, jsem snad stokrát musel odpovídat na otázku: To tě ten Šemík uživí? Abych předešel dalším dotazům, odpovím stejně jako už nesčetněkrát. Jsem živ a relativně zdráv, takže snad ano. Prostě se z vydávání časopisu – původně koníčka – stalo zaměstnání, byť (nezapírám) značně nejisté a závislé na přízni čtenářů, přispěvatelů a inzerentů. Být nezávislý má jednu velkou výhodu, která se ale zároveň snadno může stát nevýhodou. Nemáte nad sebou šéfa, který by rozhodoval co, jak a kdy máte dělat, o čem a jak psát. To je omamný pocit, každému přeji ho alespoň na čas zažít. Na druhé straně neexistuje nikdo, komu musíte skládat účty za svou práci, kdo by vás nutil k činnosti v době, kdy se nedaří nebo kdy na práci nemáte sebemenší náladu. Každý vám řekne, že jsou chvíle, kdy by někoho takového „nad sebou“ potřeboval, a přiznám se, že ani já nejsem výjimkou. Tím, kdo mi pomáhá překonat únavu, krizi, apatii či dočasnou nechuť k práci, jste především vy, čtenáři. Díky za vaše dopisy, maily, telefonáty, připomínky a slova povzbuzení. Vědomí, že se Šemík čte a že se těšíte na každé další číslo, působí jako pohlazení na duši a dodává sílu k další práci.

Co mě jinak baví kromě vydávání časopisu? Sport, zejména disciplíny, při nichž si odpočinu od počítače a vyčistím hlavu – to je běh, cyklistika, plavání, z dalších činností pak ty, při nichž přijdu na jiné myšlenky, což jsou například šachy.

Jak dlouho se ještě budete setkávat s radotínským Šemíkem, se neodvažuji předpovídat. Už teď je pravděpodobně jedním z nejdéle vydávaných soukromých a nezávislých časopisů v republice. Naštěstí je stále o čem psát, námětů kupodivu neubývá, takže abych to shrnul: snad to společně ještě nějaký ten rok vydržíme.

Luděk Sedlák