Šemík – časopis, který prý patří do minulého století

(Článek z Večerníku Praha 3. 2. 2003)

Radotínský informační zpravodaj Šemík vděčí za svůj zrod všeobecné euforii, která nastala po listopadu 1989, za své jméno pak pověsti o Horymírovi a jeho věrném Šemíkovi, který po překonání vyšehradských hradeb a řeky Vltavy si to namířil se svým pánem přímo k Radotínu.

„Návrh na vznik časopisu padl v prvních měsících roku 1990 na jednom ze shromáždění místního Občanského fóra a sám jsem se k jeho vydávání dostal víceméně náhodou, když jsem neopatrně slíbil, že se ho ujmu do doby, než se podaří najít někoho, kdo by měl k této činnosti nejen chuť, ale i odborné předpoklady,“ říká dnes jeho vydavatel Luděk Sedlák. „Naštěstí se našla skupina stejně nadšených spolupracovníků, s nimiž jsme se ve zcela amatérských podmínkách pustili do práce, o níž jsme měli zpočátku jen mlhavé představy.“

Hlad po informacích byl tehdy v Radotíně značný a tak se nový časopis setkal s nečekaně příznivým ohlasem. Po prvních číslech psaných na stroji a tištěných na cyklostylu se přešlo na počítačové zpracování a už koncem prvního roku se jeho forma ustálila takřka do dnešní podoby. Má formát sešitu A5 a obsahuje informace o aktuálním dění v Radotíně, ale i okolních obcích a pražských částech, články o kultuře, sportu a historii. Zakrátko přibyla také inzertní rubrika, která se později změnila v reklamní přílohu, neboť se ukázalo, že bez ní soukromý časopis prostě nemůže existovat. „V průběhu let se vystřídala celá řada přispěvatelů, dodavatelů fotografií, těch, kdo pomáhali s grafikou, tiskem, technickým vybavením. Za všechny uvedu jen dva, bez nichž nebylo možné si Šemíka vůbec představit. Prvním je dlouholetý starosta Radotína Ing. Jiří Holub se svými pravidelnými informacemi z radotínské radnice, druhým pak MUDr. Miroslav Dlouhý, jehož příspěvky z historie obce se rovněž staly neodmyslitelnou součástí každého čísla. Poděkování ale patří všem bez rozdílu, stejně tak jako čtenářům, kteří ve svých dopisech reagují na dění v Radotíně i na uveřejněné články. A jestli je Šemíku co závidět, pak je to právě zájem a aktivní přístup čtenářů, kteří přijali časopis za svůj,“ dodává s uspokojením.

Přesto však neskrývá obavu, že až sám jednou s Šemíkem skončí, časopis v dnešní formě nejspíš zanikne. „Radotín zcela jistě bez časopisu nezůstane, zřejmě by nějaký začal vydávat místní úřad, tak jako je tomu v jiných městských částech. Vydavatele soukromého časopisu (není-li zaměřen výhradně na inzerci) si umím představit jako finančně zajištěného magnáta, který bude sám sebe sponzorovat, zatím jsem ale nenarazil na jiného dobrodruha, který by touto činností chtěl živit sebe a rodinu. V případě Šemíka to obnáší spojit funkce vydavatele a šéfredaktora, psát články, provádět korektury, shánět inzerci, vystavovat faktury, vést účetnictví a ještě zajišťovat distribuci.

Dělá-li se časopis tímto způsobem, může si na sebe vydělat, což mimo jiné znamená, že se pak stane skutečně nezávislým. Ještě to ale předpokládá jednu „maličkost“: udržet přízeň přispěvatelů, inzerentů a čtenářů. Potom je z poloviny vyhráno, prozrazuje svůj recept Luděk Sedlák.

(Večerník Praha, 3. 2. 2003)